Imaginists

by Aleš Kauer

/
  • Streaming + Download

    Includes high-quality download in MP3, FLAC and more. Paying supporters also get unlimited streaming via the free Bandcamp app.

      name your price

     

1.
Modravý večer, měsíc tvář hladí… To jsem byl tenkrát hezký a mladý. Do nenávratna, na neshledanou odlétlo všecko… daleko… stranou… Vychladlo srdce, vybledly oči… Modravé štěstí! Měsíčné noci!
2.
Nehraj na mě úsměv, neuč ruce lhát, já miluju jinou, tebe nemám rád. Víš to sama dobře, kam jsem tak moh jít, nepřišel jsem k tobě – tebe navštívit. Šel jsem jenom kolem, dávno ne ten bloud, tak to na mě přišlo – oknem nakouknout.
3.
Jarní déšť dotančil po krajině, bouře šla už spát. Smutné je, Sergeji Jesenine, s tebou poklekat. …
4.
Blůza jako blankyt. Oči – modrý květ. Pravdu jsem své milé nechtěl povědět. Zeptala se milá: „Slyšíš vichr vát? Co zatopit v kamnech, postel rozestlat?“ Řekl jsem své milé: „To s té výšky sem hází někdo bílý kvítek za kvítkem. Jenom zatop v kamnech, postel rozestel, bez tebe bych v srdci metelici měl.“
5.
Já zůstal stejný, ach, to přece víte. Jak chrpy ze žita mi šlehá z očí třpyt. Když skládám veršů pozlacené pytle, chtěl bych k vám něžné slůvko prohodit. Tak dobrou noc! Tak dobrou, spěte sladce! Srp červánků už trávu šera přestal síct. A je mi, že bych dneska rád se vychcal ven z okna rovnou na měsíc.
6.
To oblohu prohlodal mrak, že vlci na hvězdu zavyli. Zčernalé plachty vran, vyhřezlá břicha kobylí … Zvířata poběžte sem, vyplakat hněv do mých rukou! … … Jsem povržen lidmi jak vy, psi-bratři a feny-sestry. Kobylí koráby a vraní plachty já nechci … … Nepůjdu s lidmi vpřed, raději tu zdechnu s vámi … … Chci zpívat, zpívat, kozu a zajíce bránit! Je přece proč se smát, dokud je proč se trápit. …
7.
~~~
8.
Baku 02:20
Buď sbohem, Baku, už tě neuvidím. Na duši teskno a mráz po těle. Srdce mi tluče, že se trochu stydím. Silněji cítím, co jsou přátelé. Buď sbohem, Baku, modrý po turecku, chladne mi krev a mířím k zániku, ale mám navždy rád tu krásu všecku, kavkazský máj a vlny Kaspiku. Buď sbohem, Baku, písni rozesmátá, s přítele obejmu se naposled, aby mi zamával jak růže zlatá a v šeříkové mlze dálky bled…
9.
Píseň 01:10
~~~
10.
Vánice 00:39
Vánice tančí a vichřice houká, po poli ujíždí cizí trojka. Uhání na trojce cizí čís mladost. Kde je mé štěstí? Kde je má radost? Ulétlo všecko ve vichru vání, v takovém letu divokých saní
11.
Sen 03:15
Vidím sen. V něm cesta černá. Bílý kůň. A stopa věrná. Na tom koni v sedle jede milá ke mně. Jede, jede milá má, milá nemilovaná. … Pro tebe, březová Rusi, zamilovat si ji zkusím.
12.
Javore můj holý, zmrzlý, ojíněný, pod nánosem sněhu k zemi nachýlený, pověz, co jsi viděl, pověz, co jsi slyšel! za dědinu, zdá se, na toulku jsi vyšel a jak starý hlídač, do němoty zpitý, osaměls tu náhle, do závěje vbitý. Vždyť i já už, brachu, nějak potácím se, z kamarádské pitky domů nevrátím se. Tam jsem potkal vrbu, onde sosnu snící, písně o létě jim zpíval v metelici, v javor proměnil se s listy zelenými, v javor nedotčený krutým mrazem zimy, a pak, zrativ skromnost, s hlavou omámenou s břízkou objímal se jako s cizí ženou.
13.
Kdo jsem, co jsem, snílek z dlouhé chvíle. Blankyt očí v mlhách ztracený prožil jsem ten život ledabyle jako všichni druzí na zemi. Tebe líbám též jen silou zvyku líbal jsem jich tak už bezpočet jako kdybych odškrtával sirku říkám řadu sladkých slov a vět. Milá, drahá, lásko nehynoucí, ale v duši prach mi usedá kdo se dotkne vášně v lidském srdci ten se potom s pravdou neshledá. Proto už mi ani není úzko žít tak bez touhy a bez ohně ty má drahá ty chodící břízko patříš jiným stejně jako mně. A když hledám pro sebe tu pravou trápen v nelaskavém zajetí nic nežárlím na tvou lásku lhavou neproklínám tvoje objetí. Kdo jsem, co jsem, snílek z dlouhé chvíle. Blankyt očí v mlhách ztracený i tebe jsem měl rád ledabyle jako všichni druzí na zemi.
14.
Vlak 01:35
Viděli jste vlak, jak pádí po stepích, jak se dere mlhou u jezírka, až mu z nozder, železných a zlých, k nebi gejzír jisker stříká? A jak za ním širou dálavou na dostihách, při nichž nechce chybět, slabounké a tenké nohy div ne za hlavou, upaluje rudohřívé hříbě? ... ... Neví snad, že v dálce polí, setmělé a sivé, nedohoní už ten čas a věk… ... Handlíř z trhu se už drží gruntu jiných zásad a kraj hučí jako včelí roj: za kůže těch mrtvých koní, centy jejich masa, kupuje se dneska parostroj.
15.
Krutost 02:05
Hle, jak chladná krutost vyhlédla si za cíl bolest – její vzplanutí! Podřezává srp ty těžké klasy jako něžné šíje labutí. Naše pole, ta jsou dáno známá, ráno v srpnu jíní na nich plá. Do snopů je zavázaná sláma, každý snop jak žlutá mrtvola. Na vozech je svezou jako rakve do sušáren – do hrobek a krypt. I ten kočí je spíš funebrákem, na koně si troufá zpupně klít. Kolem se jak podzim hvizdem hlásí šarlatán, vrah, raubíř nadutý... protože srp podřezává klasy jako něžné šíje labutí.
16.
Píseň 01:13
~~~
17.
Okov 02:00
Větře, sněžný větře kolem hlavy rozvaň přešlý život jako prach! Chtěl bych zas být malým chlapcem plavým nebo kvítkem v mezi na lukách .... Píseň pasáčků když táhne duší, chtěl bych usnout starým dětským snem. Hvězdné rolničky by do mých uší zněly v podvečeru sněhovém. Jejich cinkot málokdy se zlomí a žal v bouři utápí se rád. Chtěl bych umět to, co umí stromy: při cestě na jedné noze stát. Chci, když země pod kopyty duní, s každým keřem obejmout se dnes. Vytáhněte, bílé tlapky luny, okov mého smutku do nebes!
18.
19.
Žiješ vůbec ještě, stařenko má? I já žiju. Zdrávas! Jak se máš? Kéž ti svítí po večerech doma nad chalupou nevýslovný jas. Pak prý se ti s modrou večernicí často snívá jen to jedno už, – že mi někdo v krčmě při pranici propašoval k srdci finský nůž. Pusť to z hlavy, netrap se tím děsem, blouznivý sen, maminko, je lhář. Takový snad pijan ještě nejsem, abych víckrát nespatřil tvou tvář. Neprobouzej, co je odtouženo, nerozjitřuj, co je v dřímotě. Příliš rychle pozbyl jsem tvé věno, ukodrcán tebou, živote. K modlení mě neměj, nejsem děcko. Nenavrátíš uplynulý čas. Sama jsi má útěcha, mé všecko, sama jsi můj nevýslovný jas. Tak se mi už netrápívej tajně, neplač pro mě ani potichu. Na rozcestí nečekávej na mě v staromódním sešlém kožichu.
20.
Děvky 01:59
Po krk vás, děvky! A kdo váhá… Co víc? Co míň? Koukni, já pláču… pláču, drahá… Promiň… promiň…
21.
Zasněžené pláně s bílým měsícem. Pod rubášem leží celá naše zem. I ty břízy v bílém pláčou po lesích. Nebyl jsem to já, kdo umřel v závějích?
22.
U samovaru 03:16
Nu, v dubnu těžko prokřehnouti, obzvláště koncem dubna již, když krásný večer tichou poutí jak úsměv v přátel tváři zříš. V objetí mlynářově vskutku i medvěd řval by zbaběle. Přesto však ve dnech zla i smutku je příjemné mít přátele. * * * – Na dlouho jedeš? Odkud? – Na rok. – Nu, hošku, to si zatanči! Letos ti bude hřibů, jahod, že Moskva je sníst nestačí. A co ti je tu zvěře, brachu! Čtvrtý rok pryč’s už! Nezebe? Pomysli jenom, kolik strachu my vystáli jsme o tebe! – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Beseda ukončena. Právě jsme dopili i samovar. Po starodávnu v ovčí šubě jdu zase na svůj seno val. Jak rozrostl se sad! V mé tváře šeříkem voní zahrada. Tak milý, milý mi v mlh páře je plot, jenž už se rozpadá. Zde u branky… jak dávno je to… let šestnáct tenkrát bylo mi, děvuška bílá jako léto mně řekla něžně: „Nikoli!“ Minulosti má v milé dáli! Ten obraz ve mně neuhas. My vše jsme tenkrát milovali, však málo milovali nás.
23.
Na shledanou, drahý, na shledanou, zůstaneš mi v srdci navěky. Rozejdem se, není na vybranou. Svede nás až zítřek daleký. Nashledanou, bez slov, bez loučení ožel stesk i smutek někdejší, umřít – na tom nic nového není, ani žít však není novější.

about

Před skládáním hudby k básním Sergeje Jesenina jsem si detailně nastudoval jeho životopis, včetně okolností vzniku jeho básní. Hledal jsem v knížkách, na netu i na YouTube, abych ve finále zjistil, že Jesenin mnohem víc než klišé o básníkovi naplňuje klišé o rockové hvězdě; věčně na útěku, často namazaný, ženská zleva, zprava... Jeho proměny jsou široké. Od vesnického kluka, který v devatenácti přijel do Petrohradu, až po elegána v klobouku a bílé hedvábné košili, cestujícího po Evropě a Americe se světoznámou tanečnicí.

Úvodem načrtnu stručná fakta vhodná pro kontext a pro pochopení Jeseninovy povahy. V Petrohradě se mladý Sergej seznámil s Alexandrem Blokem, díky němuž přispíval do různých časopisů. V září 1918 se spřátelil s Anatolyem Marienhofem, s nímž založil ruské literární hnutí imaginismu. V únoru spolu s Marienhofem a Vadimem Šersenevičem iniciovali nakladatelství Imaginists. Stal se členem Moskevského svazu profesionálních spisovatelů a o několik měsíců později stojí v čele Všeruského svazu básníků. Později dezertoval z armády a přidal se k Říjnové revoluci. Ovšem už v roce 1920 byl na útěku před čekisty obžalován z chuligánství a kontrarevolučních výroků.

V době třídního boje zaujímá jasný protibolševický postoj. „Mně jako legitimnímu ruskému synovi je špatně z toho, že bych měl být ve své zemi pastorkem. Pasáckého, ponižujícího chování uchvatitelů moci už mám dost. A ještě hůř je mi při pomyšlení na patolízalské sbratřování s nimi," napsal z paluby parníku George Washington do Paříže příteli Kusikovovi. „Už ani nevím, ke kterépak revoluci jsem se dal. Vím, že ani k únorové, ani k říjnové. Takže se v nás asi ještě schovává nějaký listopad..."

V květnu 1921 se seznamuje s tanečnicí Isadorou Duncanovou. Za rok se vezmou. Jesenin doprovázel svou ženu na turné po Evropě a Spojených státech. Jejich manželství bylo krátké, v květnu 1923 se vrací do Moskvy. Ve své autobiografii z roku 1922 píše: „Amerika se mi nelíbí. Je to páchnoucí místo, kde se vraždí nejen umění, ale s ním i všechny nejvznešenější touhy lidstva. Pokud se díváme na Ameriku jako na model naší budoucnosti, pak bych raději zůstal pod naší našedlou oblohou... Nemáme jejich mrakodrapy, které nedokázaly vyprodukovat nic jiného než Rockefellera a McCormicka, ale tady se narodili Tolstoj, Dostojevskij, Puškin, Lermontov...“ Život Sergeje Jesenina končí nevyjasněnou, dodnes záhadnou smrtí, údajně sebevraždou. Bylo mu třicet!

Jeho básně se čtou často a jsou oblíbené. Zhlédnutí nebo jejich poslech zajímá na YouTube přes dva a půl milionu lidí! To je – na básníka – neuvěřitelné číslo! Jesenin bývá často ušpiněn kýčem, rozcupán davem, který má pocit, že mu rozumí. Ale jak může dav něčemu rozumět? Jesenin není jen selský básník staré Rusi, jak křičí titulky, ve svých nejlepších kusech popisoval hlad na ruských ulicích, tak šílený, v základních expresionistických barvách a s rimbaudovskými obrysy, až z toho vykřesal nový avantgardní směr – imaginismus.

Jesenin je u nás hojně zastoupen v překladech (Zdenka Bergrová, Marie Marčanová, Jan Zábrana, Karel Milota, Emanuel Frynta, Josef Hora, Václav Daňek, Jiří Víška…). Jeseninova poezie je dokonale rytmicky sevřená, vázaná, maximálně vhodná k podobě písně. Miluji jeho obraznost, křehkost, melancholii, ale i patos. Poslední básně jsou kritizovány. Já jsem zařadil i ty lehčí, čtenářsky vděčnější, přestože literárně trochu sterilní. A to především proto, abych ukázal básníka v celé jeho šíři. Snažil jsem se omezit zvuk nahrávky a využít barvu akustických nástrojů – vibrafony, marimby, xylofony, piána (nahráno syntezátorem).

Hudba vznikala v době podzimní a zimní vlny covidu, kdy jsem chodit do studia jako do práce, přesycen prázdnem tak, že jsem přestával vidět budoucnost. Koukám do minulosti a slovy Sergeje Jesenina mluvím o základních, ale nikoli prostých věcech…

Aleš Kauer, únor 2021

credits

released February 1, 2021

license

tags

contact / help

Contact Aleš Kauer

Streaming and
Download help

Report this album or account

If you like Aleš Kauer, you may also like: