Před skládáním hudby k básním Sergeje Jesenina jsem si detailně nastudoval jeho životopis, včetně okolností vzniku jeho básní. Hledal jsem v knížkách, na netu i na YouTube, abych ve finále zjistil, že Jesenin mnohem víc než klišé o básníkovi naplňuje klišé o rockové hvězdě; věčně na útěku, často namazaný, ženská zleva, zprava... Jeho proměny jsou široké. Od vesnického kluka, který v devatenácti přijel do Petrohradu, až po elegána v klobouku a bílé hedvábné košili, cestujícího po Evropě a Americe se světoznámou tanečnicí.

Úvodem načrtnu stručná fakta vhodná pro kontext a pro pochopení Jeseninovy povahy. V Petrohradě se mladý Sergej seznámil s Alexandrem Blokem, díky němuž přispíval do různých časopisů. V září 1918 se spřátelil s Anatolyem Marienhofem, s nímž založil ruské literární hnutí imaginismu. V únoru spolu s Marienhofem a Vadimem Šersenevičem iniciovali nakladatelství Imaginists. Stal se členem Moskevského svazu profesionálních spisovatelů a o několik měsíců později stojí v čele Všeruského svazu básníků. Později dezertoval z armády a přidal se k Říjnové revoluci. Ovšem už v roce 1920 byl na útěku před čekisty obžalován z chuligánství a kontrarevolučních výroků.

V době třídního boje zaujímá jasný protibolševický postoj. „Mně jako legitimnímu ruskému synovi je špatně z toho, že bych měl být ve své zemi pastorkem. Pasáckého, ponižujícího chování uchvatitelů moci už mám dost. A ještě hůř je mi při pomyšlení na patolízalské sbratřování s nimi," napsal z paluby parníku George Washington do Paříže příteli Kusikovovi. „Už ani nevím, ke kterépak revoluci jsem se dal. Vím, že ani k únorové, ani k říjnové. Takže se v nás asi ještě schovává nějaký listopad..."

V květnu 1921 se seznamuje s tanečnicí Isadorou Duncanovou. Za rok se vezmou. Jesenin doprovázel svou ženu na turné po Evropě a Spojených státech. Jejich manželství bylo krátké, v květnu 1923 se vrací do Moskvy. Ve své autobiografii z roku 1922 píše: „Amerika se mi nelíbí. Je to páchnoucí místo, kde se vraždí nejen umění, ale s ním i všechny nejvznešenější touhy lidstva. Pokud se díváme na Ameriku jako na model naší budoucnosti, pak bych raději zůstal pod naší našedlou oblohou... Nemáme jejich mrakodrapy, které nedokázaly vyprodukovat nic jiného než Rockefellera a McCormicka, ale tady se narodili Tolstoj, Dostojevskij, Puškin, Lermontov...“ Život Sergeje Jesenina končí nevyjasněnou, dodnes záhadnou smrtí, údajně sebevraždou. Bylo mu třicet!

Jeho básně se čtou často a jsou oblíbené. Zhlédnutí nebo jejich poslech zajímá na YouTube přes dva a půl milionu lidí! To je – na básníka – neuvěřitelné číslo! Jesenin bývá často ušpiněn kýčem, rozcupán davem, který má pocit, že mu rozumí. Ale jak může dav něčemu rozumět? Jesenin není jen selský básník staré Rusi, jak křičí titulky, ve svých nejlepších kusech popisoval hlad na ruských ulicích, tak šílený, v základních expresionistických barvách a s rimbaudovskými obrysy, až z toho vykřesal nový avantgardní směr – imaginismus.

Jesenin je u nás hojně zastoupen v překladech (Zdenka Bergrová, Marie Marčanová, Jan Zábrana, Karel Milota, Emanuel Frynta, Josef Hora, Václav Daňek, Jiří Víška…). Jeseninova poezie je dokonale rytmicky sevřená, vázaná, maximálně vhodná k podobě písně. Miluji jeho obraznost, křehkost, melancholii, ale i patos. Poslední básně jsou kritizovány. Já jsem zařadil i ty lehčí, čtenářsky vděčnější, přestože literárně trochu sterilní. A to především proto, abych ukázal básníka v celé jeho šíři. Snažil jsem se omezit zvuk nahrávky a využít barvu akustických nástrojů – vibrafony, marimby, xylofony, piána (nahráno syntezátorem).

Hudba vznikala v době podzimní a zimní vlny covidu, kdy jsem chodit do studia jako do práce, přesycen prázdnem tak, že jsem přestával vidět budoucnost. Koukám do minulosti a slovy Sergeje Jesenina mluvím o základních, ale nikoli prostých věcech…

Aleš Kauer, únor 2021